politická teorie Systematické uvažování o podstatě a cílech vlády, obvykle zahrnující výklad stávajících politických institucí i názor na to, jak (jestli vůbec) by se měly měnit. Tato intelektuální činnost probíhá od té doby, kdy lidé poprvé uviděli svou vládu a společenské instituce nikoli jako věc po všech stránkách diktovanou neměnnou tradicí, ale jako otevřenou modifikacím. A však teprve nedávno se tomuto počínání dostalo označení "politická teorie" a statutu akademické discipliny. Předtím se ti, kdo se tóuto problematikou zabývali, považovali za filosofy nebo vědce. Dnes se politická teorie často rozlišuje od politické filosofie na straně jedné a od politické vědy na straně druhé (viz POLITICKÁ TEORIE A POLITICKÁ VĚDA).
Toto odlišení bylo vyvoláno všeobecnou změnou myšlenkového klimatu, jež doprovázela nástup moderní vědy. Zvláště pod vlivem POSITIVISMU se stalo běžným rozlišovat mezi (1) empirickými tvrzeními, pravdivými nebo nepravdivými podle toho, co dokazuje pozorování; a (2) formálními výroky, jako jsou matematické věty, které jsou pravdivé či nepravdivé na základě významů svých konstituujících termínů samotných; a konečně (3) hodnotícími soudy, například morálními imperativy, o nichž se často tvrdí, že nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé, a v žádném případě nejsou z empirických a formálních soudů odvoditelné. Jsou-li tato rozlišení přijata, pak bude věda chápána jako disciplina, která se zabývá výhradně empirickými soudy, a filosofie tak, že se zabývá výhradně soudy formálními. Jelikož politická teorie se zabývá hodnoceními - doponIčeními ohledně toho, co by se v politice mělo dělat - plyne z toho zjevně, že ji nelze přiřadit ani k vědě, ani k filosofii.
Ze stejného důvodu je nesnadné pochopit, jak si vůbec politická teorie může činit nárok na to, aby byla disciplinou, a ne jen pouhou ventilací subjektivních preferencí; to vedlo některé kritiky k tomu, aby nad věcí udělali kříž, a celou politickou teorii odmítli jako nepotřebnou. Alternativní reakcí byla snaha postavit její předmět do nové role, jež by se lišila od té, kterou mu připisovali klasičtí političtí myslitelé od Platóna po Marxe. Ačkoli bylo podáno několik rllzně hodnotných interpretací předmětu politické teorie, žádná není zcela uspokojivá.

Politická teorie jako historie politického myšlení
V tómto případě se politická teorie chápe jako činnost zkoumající díla klasických autorll, jež je vedena snahou ustavit autentický význam těchto textl1, a tím znovu získat představu politiky, kterou každý obsahuje. Tento program se někdy opírá - jako například u Leo Strausse - o přesvědčení, že moderní politické myšlení a s ním zvláště moderní politická věda představují jinou a nižší úroveň politického názom, než dosahovala předmoderní filosofie. Většina politických teoretiků vskutku tráví část svého času úvahami o výsledcích, k nimž dospěli jejich předchůdci, a zdá se, že k tomu mají přinejmenším dva dobré důvody. Takové úvahy totiž odhalují škálu navzájem kontrastujících možných interpretací politiky a rozptylují jakoukoli iluzi, že studium politiky by mohlo být kumulativní vědou, v níž každá teorie toliko vylepšuje tu, jež jí předcházela. Klasické texty se navíc těší tomuto zájmu právě díky síle analýz, jež jsou v nich obsaženy a které se často ukazují být plodnými východisky pro přemýšlení o současné politice. Jako jediný program politické teorie však analýza historických textů nedostačuje.
Je-li v přechodu od empirických či formálních soudl1 k hodnotícím skutečně nějaká logická chyba, pak se jí nelze vyhnout tím, že se poukáže na to, že se jí často dopouštěli i autoři v minulosti. K problému, který byl nastolen vznikem moderní vědy, je nutno se postavit čelem. Navíc mezi přístupem k historii politického myšlení jako k historii a jako k politické teorii existuje implicitní napětí.
Historické pojetí, jemuž jde o stanovení autentického významu textů, musí věnovat zvýšenou pozornost odpovídajícímu intelektuálnímu kontextu, v němž byly napsány, publiku, kterému byly určeny, tomu, s jakými záměry se autor na toto publikum obracel, jazyku, jenž mu byl dostupný, když své pojetí vytvářel, atd. (viz Skinner). Když je tento kontextuální význam stanoven, stává se ještě obtížnějším použít klasická díla k osvětlení současných probléml1, které se objevily v souvislostech zcela odlišných. Tak se mezi těmi, jejichž snahou je přesná historická interpretace, a těmi, kteří si chtějí přivlastnit klasiky pro své vlastní záměry a neohlížejí se příliš na souvislosti, otevírá propast.

Politická teorie jako pojmová analýza
Alternativní pohled spatřuje v politické teorii proces objasňování významu poj mli , jimiž se vede politická argumentace, tedy pojml1 jako demokracie, svoboda a spravedlnost. Je zřejmé, že takové objasňování má široké pole pÚsobnosti, protože se těchto slov ve značné núře užívá zpl1sobem, který zamlžuje strukturu argumentace. Za příklad ml1že sloužit situace, kdy posunutí významu dovoluje mluvčímu zakrýt logickou mezeru v řetězci argumentÚ. Někteří političtí teoretikové ovlivnění filosofií jazyka viděli svÚj úkol v podrobném zkoumání toho, jak jsou politické pojmy použity v běžném, předteoretickémjazyce (viz Weldon).
Obtíže, které s sebou tento přístup nese, spočívají v tom, že rozpornost a nejednoznačnost skrytá v pojmech, které užívá jazyk politické teorie a argumentace, se odráží i v běžném jazyce samotném. Ukazuje se nad_o, že variace ve významu pojmÚ nejsou nahodilé, ale zhruba korespondují s politickým názorem toho, kdo tyto pojmy užívá.
Liberál a socialista budou používat slova "svoboda" odlišně a každý svým typickým zpÚsobem - socialista bude vidět překážky osobní svobodě tam, kde liberál spatřuje toliko přirozené nezpÚsobilosti rÚzného dmhu. To nemá znamenat, že analýza pojmÚ je nemožná, nelze ji však provádět zcela nezaujatě. Obhajovat jednu interpretaci politického pojmu zpravidla znamená obhajovat obecný ideologický postoj, s nímž je ona interpretace spojena. Znamená to, že ti, kdo se zabývají analýzou poj mli, se ve skutečnosti zabývají - ať otevřeně či skrytě - právě tou základní politickou teorií, které se věnovali klasičtí autoři.

Politická teorie jako formální modelování
Třetí hledisko, populární zejména v USA, má politickou teorii za obor, který se zabývá konstmkcí formálních modell1 politického procesu, podobně jako je tomu v teoretické ekonomii. Přibližně řečeno, vychází každý model z postulování skupiny racionálně jednajících lidí, z nichž každý má své cíle, jichž se snaží dosáhnout. Každý z nich je však' omezen řadou procedurálních pravidel. Model pak dedukuje, jak se budou tito lidé chovat a jaký bude konečný výsledek jejich činíl. ' Takové modely mají dvojí možný záměr.
Mohou se především soustředit na objasňování, snažit se v obrysech podat mechanismy, jež tvoří základ politických procesů v reálném světě. Nebo mÚže býtj~ich záměr normativní, a to v tom smyslu, že budou chtít ukázat, jaké dl1sledky vyplynou z přijetí konkrétních pravidel, například pro dosažení kolektivních rozhodnutí. Známým příkladem vysvětlovacího modelu je teorie volební soutěže od Antonyho Downse, která představuje voliče v jejich snaze získat z výsledku voleb co nejvíce užitku a strany jako týmy polmušející se maximalizovat své naděje na vítězství. Downs pak předvádí, jakým způsobem budou strany rozvíjet politické ideologie, aby získaly podporu, a jak budou za jistých okolností tíhnout k centru politického spektra. Tato prÚkopnická studie byla značně propracována pozdějšími teoretiky. Stejně slavným, i když poněkud negativním příkladem modelu s normativní intencí je Arrowův teorém nemožnosti. Arrow postuluje populaci voličÚ, kteří si musí vybrat mezi škálou politických postupÚ. Každý volič je schopen seřadit tyto postupy do konkrétního sledu preferencí. Otázka zní, jak tyto preference kombinovat, aby byla vybrána jedna politická 'linie, která by odpovídala preferenci kolektivu jako celku. Arrow dokazuje, že neexistuje taková metoda kombinace, která by zároveň splňovala řadu rozumně znějících podmínek (například jestliže každý člověk dává přednost x před y, nemělo by y být kolektivně preferováno před x). Z tohoto teorému mimo jiné vyplývá, že tam, kde se musí činit demokratická volba mezi více než dvěma alternativami, je pravděpodobné, že výsledek bude náhodně ovlivněn procedurou použitou k volbě, což je pro teorii demokracie obecně závěr velmi důležitý.
I když formální modelování přineslo jisté významné výsledky, má přinejmenším jednu vážnou slabinu. Závisí na předpokladu jednajících racionálních bytostí snažících se co nejvíce napomoci uskutečnění svých cílů.
Tento předpoklad je ovšem v politice na rozdíl od ekonomie velice snadno zpochybnitelný. Lidé jednající politicky mají totiž většinou zásady a závazky, které omezují uskutečňování jejich cílů. Navíc i samy tyto cíle mají sklon se modifikovat podle politického přesvědčení. Mnoho politických jevů - například náhlý vstup charismatických vůdců do politiky - se zdá být pro fonnální analýzu tohoto druhu zcela nepřístupných.

Politická teorie jako teoretická politická věda
Rozmach politické vědy ve dvacátém století vedl některé odborníky k tomu, aby považovali politickou teorii jednoduše za teoretičtější aspekt této discipliny (k podrobnějšímu rozboru viz POLITICKÁ TEORIE A POLITICKÁ VĚDA). Spojuje konkrétní pozorování a nízkoúrovňové empirické generalizace v obecný vysvětlující rámec podobně jako teoretická fysika, která podává syntetický výklad naší každodenní zkušenosti s fysikálním světem. Podle tohoto názoru byl normativní prvek v tradiční politické teorii - doporučení ohledně politické změny či konzervace daného stavu - pouze postradatelným přídavkem k esenciálně vědecké činnosti.

Ačkoli bylo vyvinuto několik obecných systémÚ na vysvětlení politických jevů, je třeba si všimnout, že ani jeden z nich nelze považovat za nejadekvátněji postavený pouze na empirických základech. Je také zjevné, že každý systém s sebou nese praktické postoje k politickému životu, byť poněkud obecné. To je obzvláště očividné v případě MARXISMU, u nějž je vysvětlování politiky v kapitalistických společnostech - jako výraz třídního konfliktu - spojeno s praktickou opozicí ke kapitalismu. Snaha utvořit politickou teorii oproštěnou od normativních prvkÚ je tak, zdá se, odsouzena k nezdaru.
DÚvodem je snad to, že každé vysvětlení politických událostí obsahuje interpretaci činů a záměn} účastníků a že každá taková interpretace bude čerpat z diskutabilního obecného názoru na lidské potřeby a pohnutky, který zase s sebou nese normativní důsledky (viz Taylor).
Žádný z nedávných pokusÚ o nový nástin koncepce politické teorie není tudíž přesvědčivý. Na jedné straně je potřeba politické teorie v tradičním smyslu - potřeba lepšího výkladu politických jevÚ, než jaký poskytuje IDEOLOGIE - zcela zřejmá. Na straně druhé byla její věrohodnost zpochybněna positivistickým oddělením empirických, fonnálních a hodnotících soudů. Obrana politické teorie musí začít vyvrácením tohoto positivistického hlediska. Musí ukázat, jak vysvětlování ve vědách o člověku spojuje prvky empirické s normativními a jakým způsobem z něj čerpá formální analýza politických pojmÚ. Slábnoucí vliv positivismu na společenské vědy takovou obhajobu usnadňuje.
Největší praktickou obtíží, jíž nyní musí politická teorie čelit, je nezměrné množství empirického materiálu, který moderní politická věda nashromáždila. Zatímco klasičtí političtí teoretikové byli nevyhnutelně politickými vědci-amatéry a informace sbírali příležitostným pozorováním, z doslechu a z druhé ruky, tedy značně nahodile, jsou jejich následovníci v nebezpečí, že je systematicky po sbíraná data zahltí. V posledních dvou desetiletích lze zaznamenat jisté významné příspěvky k politické teorii - například v dílech autoru jako OAKESHOTI, RAWLS, Nozick a Dworkin - nelze si však nevšimnout, že žádnému z nich se nepodařilo zcela úspěšně spojit filosofickou analýzu politických principÚ s empirickým porozuměním politickým procesÚm. Jejich dílo je filosoficky vytříbené, má ovšem nedostačující empirický základ a kritikou ze strany společenských vědcÚ je snadno napadnutelné. Další pokrok na tomto poli musí zahrnout nápravu tohoto nedostatku, což je úkol, který se snadněji stanoví než plní. DLM

odkazy
Arrow, K.: Sociu/ Choiee und Individua/ Va/ues. New Haven, Conn.: Yale University Press, 1963.
Downs, A.: An Economie Theory (Jť Demoeruey. New York: Harper & Row, 1957.
Skinner, Q.: Meaning and understanding in the history of ideas. Hislory und Theory 8 (1969) s.3-53.
Strauss, L: Nu/uru/ Righ/ und His/OIY. Chicago: University of Chicago Press, 1953.
Taylor, c.: Neutrality in political science. V: Phi/osophy, Poli/ies und Society, cd. P. Laslett a W.G. Runciman. Oxford: Blackwell, 1967.
Weldon, T.D.: The Voeubu/UIY ofPo/ities. Harmondsworht: Penguin, 1953.
literatura
Berlin, I.: Does political theory stili exist? V: Phi/osophy, Poli/ies und Society, cd. P. Laslett a W.G. Runciman. Oxford: Blackwell, 1964.
MilIer, D. a Siedentop, L ed.: The Nu/ure (!ťPoli/icu/ Theory. Qxford: Clarendon Press, 1983.
Runciman, W.G.: Socia/ Scienee and Politica/ TheOlY. Cambridge: Camblidge University Press, 1969.